Tělesné tresty na školách
V dobách minulých byly tělesné tresty běžnou součástí školní výuky, přičemž kantoři jimi dosahovali u žáků požadovaného chování, případně takto trestali kázeňské přestupky. Musíme ovšem doplnit, že si takto pochopitelně často vybíjeli vlastní frustraci. Někdy bylo dokonce k tělesnému trestu přistoupeno i proto, že žák nepochopil probíranou látku. Používala se přitom klasická fakta či pohlavek, ale také rána ukazovátkem či pravítkem. Někdy docházelo i k tahání za vlasy či uši, ale také k bití rákoskou, což mohlo být nejen fyzicky bolestivé, ale také velice ponižující.
První opozice vůči školnímu trestání
Už v dávné historii se objevovali lidé, kteří byli proti tělesnému trestání žáků, byť jich pochopitelně nejprve nebylo mnoho. Mezi prvními lze ovšem jmenovat už Jana Amose Komenský. „Učitel národů“ ovšem proti nim v 17. století nevystupoval striktně, ale považoval je za špatné v případě, že je takto trestán žák, který nepochopil probírané učivo. Po omezení trestů volal i Johann Ignác Felbiger, tedy pedagog žijící v 18. století, jenž je spojen především se školskými reformami za vlády Marie Terezie. Ten mj. doporučoval, aby učitelé žáky netrestali v návalu emocí a mysleli na zdraví dětí.
Změny na systémové rovině
V polovině 19. století byla zavedena tzv. Exner-Bonitzova reforma, díky níž byl mj. zahájena osmiletá humanitně zaměřená gymnázia. Ačkoli nestála proti tělesným trestům, spíše doporučovala nechat žáka po škole. V tomto ohledu bylo nakonec zásadní přijetí říšského školního zákona, který byl v Rakousko-Uhersku přijat v roce 1869. Říkalo se mu také Hasnerův zákon, a to podle tehdejšího ministra vyučování Leopolda Hasnera. Daný text nejenže upravoval samotný obsah výuky (děti už se např. neučily jen číst, psát a počítat), ale zaměřoval se i na tělesné tresty.
Hasnerův zákon byl na svou dobu až nezvykle moderní, přičemž v jeho důsledku byly v roce 1870 tělesné tresty zrušeny. Ve školách se nicméně tato změna příliš nedodržovala, s čímž neměli problém ani rodiče, protože v tehdejší době se bralo jako normální, že je děti nutné trestat, aby z nich vyrostli slušní lidé. V době první republiky už ale mohli být učitelé za tělesné trestání žáků postihováni. Velký říšský zákon platil, byť s určitými úpravami až do roku 1948. Úplné zákazy tělesných trestů se přitom začaly striktně prosazovat až ve druhé polovině 20. století, a to v různých zemích různě.
V tomto období se stala obecným tématem práva dítěte, takže chování vyučujících bylo součástí této debaty. V mnoha zemích světa také fyzické tresty na školách skutečně vymizely, nicméně ještě v 90. letech 20. století se třeba v České republice používaly, byť ne v přílišné míře. V některých zemích jsou ovšem běžné i dnes, a rozhodně se nejedná o země tzv. „zaostalé“. V některých státech USA je kupříkladu fyzické trestání učiteli pomocí dřevěných pádel dodnes běžné. Minimálně na českých školách ovšem trestům odzvonilo, neboť jsou vnímány jako zcela nepřípustné a zasahující do práv dítěte.
Proč nejsou tělesné tresty na školách ideálním řešením?
Tělesné tresty sice mohou mít v rámci výuky a chování ve škole jistým způsobem pozitivní efekt, ovšem jen v některých případech. Trestaným žákům mohou také zapříčinit újmu, a to nejen fyzickou. Někdy totiž vedou i k traumatizaci dítěte. Navíc je důležité si uvědomit, že nejen fyzické tresty by měly být nepřípustné. V dřívějších dobách byla ze strany učitelů běžná i ironizace, sarkasmus nebo zesměšňování žáků, což mohlo vést k značně negativnímu vlivu na sebevědomí a sebehodnocení. Jistě, nelze opomenout ani chování žáků, které může být v některých případech skutečně velmi za „hranou“, nicméně tělesný trest ani psychické ponižování nejsou řešením. Důležitá je při tom součinnost školy a rodičů, ale ve hře by měli být také (školní) psychologové, případně jiní odborníci.
Obecný konec trestání?
V loňském roce vyvolal bouřlivou diskuzi návrh ministerstva spravedlnosti, jehož součástí byla nepřijatelnost tělesného trestání dětí. Ovšem ne na školách, ale obecně. Tato koncepce přitom vychází se právě z toho, že takové tresty jsou zakázané nejen v rámci škol, ale i jinde. Postihováno je ostatně (prakticky) veškeré násilí mezi dospělými, a to včetně partnerů, zatímco násilí na dětech, tedy na těch nejzranitelnějších je potichu tolerováno. Pochopitelně se však nejedná o zákaz, za jehož překročení by rodičům hrozily nějaké sankce. Jde tedy vlastně o doporučení.
V každém případě je důležité pozitivní rodičovství, protože i jedna facka může uškodit. Nabourat může nejen celkové vztahy v rodině, ale fyzické trestání a psychické ponižování může vést k neurotizaci děti, k poruchám osobnosti apod. Důležité je brát děti jako lidi, kterými ostatně jsou, a je s nimi třeba hovořit a podporovat je. Takový přístup může být o něco složitější, ale bohatě se vyplatí. Koneckonců lidé, kteří nejvíce křičí proti zrušení tělesných trestů s argumentem, že byli sami v dětství často (nejen) fyzicky trestáni a nijak jim to neublížilo, by v mnoha případech mohli být učebnicovým příkladem neurotika či jedince s poruchou osobnosti, byť si to sami neuvědomují…
