Milníky českého školství
Pro české školství je zásadní rok 1774, ve kterém císařovna Marie Terezie zavedla v rámci habsburské monarchie povinnou školní docházku, která se týkala dětí od 6 do 12 let. Zajímavé je, že v tereziánském školním řádu bylo napsáno, že by děti neměly být trápeny přílišným memorováním, tedy učením se probírané látky nazpaměť. Měl být naopak především osvícen jejich rozum. To se mnoha školám následně příliš nedařilo a pro některé vyučující to platí dodnes.
Další důležitý je rok 1869, kdy Hasnerova reforma zavedla skutečně povinnou školní docházku, kdy už rodičům hrozily opravdové tresty za neposílání dětí do školy. O rok později byly naopak zrušeny tělesné tresty, což se ovšem po mnoho dalších desetiletí opět příliš nedodržovalo. Už během 19. století bylo zavedeno také osmileté základní studium, po kterém pochopitelně mohly děti pokračovat dalším vzděláváním, pokud chtěly a situace jejich rodiny to dovolovala.
V průběhu let 1948 až 1989 se délka povinného základního vzdělávání několikrát změnila, což platí i pro období následující. Dnes se ostatně opět hovoří o tom, že povinná školní docházka bude trvat 10 let – týkala by se osmi ročníků základní školy, ale zároveň dvou ročníků školy střední (tato praxe mimochodem u nás existovala již v letech 1978 až 1990). Od roku 2017 byla přitomzavedena i povinná předškolní docházka pro děti, které do začátku daného školního roku dovršily věk pět let.
České školství dnes
O reformách českého školství se hovoří poměrně pravidelně, přičemž se často střídá nadšení se skepsí. Obecně je ovšem kritizováno s tím, že jsme zaspali dobu. Je tomu ale skutečně tak? Jistou odpověď může poskytnout např. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která každoročně vydává publikaci Education at a Glance (EaG). Ta porovnává rozmanité ukazatele z oblasti vzdělávání a školství mezi zeměmi světa, které poskytují relevantní data.
Podle dané publikace např. Česká republika patří mezi země s nejnižšími finančními výdaji na studenta ve veřejném sektoru, což lze hodnotit pozitivně i negativně. Za klad je možné považovat efektivitu vzdělávání za relativně nízké náklady, na druhou stranu více financí by se českém školství nepochybně jen prospělo. Naše země má také jednu z nejvyšších účastí dětí ve vzdělávacím systému, zároveň ale i jednu z nejnižších úrovní terciárního vzdělání, tedy vyššího odborného nebo vysokoškolského. Zároveň má ovšem jednu z nejvyšších úrovní středního odborného vzdělání.
Vzhledem k tomu, že výše zmíněná fakta odhalují některé silné i slabé stránky českého školství, reformy jsou nepochybně potřeba. A týkat se nemusí pouze délky vzdělávání. Aktuálně se hovoří např. o proměně klasických osnov na rámcové vzdělávací programy, které by vyučujícím dávali větší volnost, co se témat i metod vzdělávání týče. Na druhou stranu se ozývá mnoho učitelů, že na takovou změnu nejsou připraveni. Zkrátka a dobře bude potřeba udělat ještě mnoho práce. Otázkou ovšem zůstává, jak správně začít.
