„Škola hrou“ aneb krátký pohled do historie alternativního školství
Termín „škola hrou“ (Schola ludus) použil přední český myslitel Jan Amos Komenský. Ačkoli si dnes tento pojem „Učitele národů“ různé školy dávají do „záhlaví“, podle Komenského bylo studium vážná záležitost a jde spíše o jeho nepochopení. Přesto kladl důraz na to, aby samotné učení nebylo příliš úmorné. Jenže tomu až do 20. století realita příliš neodpovídala. Až zhruba před 100 lety začaly vznikat školy, které by šlo označit za alternativní. Za zásadní by šlo označit především čtyři z nich.
- Už v roce 1908 otevřela italská pedagožka Maria Montessori v Římě „Dům dětí“ a následně publikovala své neotřelé pedagogické metody. Tím se zrodil alternativní vzdělávací program, který je dodnes nazýván Montessoriovská škola.
- Rakušan Rudolf Steiner patřil mezi myslitele, kteří v mnohém ovlivnili moderní myšlení. S jeho pomocí ostatně založil v roce 1919 továrník Emil Molt tzv. Waldorfskou školu. Tento program se později velmi rozšířil i do dalších zemí.
- Další alternativní metoda výuky vznikla za Atlantikem. Jeho autorkou je Helen Parkhurstová , jíž při cestách po Evropě ovlivnila právě Maria Montessori. Na tomto základě vznikl tzv. Daltonský plán, jenž byl zaveden v roce 1920 na škole Dalton ve státě New York.
- Poslední široce rozšířený pedagogický směr se nazývá Jenská škola. Za ní stojí německý profesor Peter Petersen a do praxe jej na Jenské univerzitě začal uvádět po 1. světové válce.
Alternativní školy v ČR a jejich porovnání s klasickými školami
Ačkoli dva ze čtyř významných alternativních konceptů školství vznikly u našich sousedů, do České republiky začaly tyto myšlenky více pronikat až po roce 1989. Jejich ideje sice zpočátku narážely spíše na nepochopení, protože klasické školství u nás bylo významně zakořeněné, ale v současné době zažívá alternativní školství v ČR velký „boom“. Děje se to přitom na mnoha úrovních od škol mateřských, přes základní až po střední. Jaké nové koncepty ale obecně nabízejí v porovnání s klasickými školami?
- Učitel není autoritou z pozice nadřazenosti, ale jde o autoritu přirozenou, která je pro žáky spíše partnerem než dozorcem.
- Ve škole by nemělo jít pouze o učení se vědomostem, ale podporovat se musí i umělecké i jiné kreativní schopnosti. Důraz je tedy kladen na všestranný rozvoj dítěte.
- Žáci by neměli být do učení nuceni, ale k v rozvoji znalostí a dovedností by měli být podporováni.
- Ve škole tedy není žádoucí stresující atmosféra, učení by naopak mělo probíhat v příjemném, takřka rodinném prostředí.
- U dětí je nutné podporovat samostatnost. To bývá v některých klasických školách často opomíjeno.
- Učení není založeno na známkování. Hodnocení bývá pouze slovní, což eliminuje negativní dopad na psychiku dětí, které mohou být v některých ohledech slabší.
Má vlastně škola děti skutečně vzdělávat?
Samozřejmě nelze paušalizovat. Klasické školství není možné obecně považovat za špatné. Na druhou stranu si musíme připomenout, že povinnou školní docházku u nás zavedla panovnice Marie Terezie, jež se hlásila ke konceptům osvícenství. Proto se nabízí otázka, zda jí šlo skutečně o rozšíření vzdělání, anebo tím chtěla pouze podpořit svou mocenskou pozici, což bylo u osvícenských panovníků té doby zcela běžné. Učit děti již od malička naprosté poslušnosti vůči autoritě, nutit je „biflovat“ se znalosti, které většinou nikdy nevyužijí a učinit je součástí systému bez ohledu na jejich vnitřní rozpoložení, zkrátka nemuselo být od věci. Je tedy dobře, že i mnohé klasické školy začínají přejímat určité koncepty škol alternativních.
